Článek 3: Přístup k existující infrastruktuře

Právo přístupu k existující fyzické infrastruktuře

Přístup k fyzické infrastruktuře podle Nařízení GIA, článek 3, znamená právo poskytovatelů veřejných sítí elektronických komunikací žádat o přístup ke stávající fyzické infrastruktuře za účelem zavádění sítí s velmi vysokou kapacitou (VHCN). Fyzická infrastruktura je zde definována velmi široce – zahrnuje nejen kabelové trasy, potrubí, sloupy, kolektory, budovy, stožáry nebo rozvodné skříně, ale nově také tzv. street furniture (např. lampy veřejného osvětlení, dopravní značky, billboardy, zastávky MHD). Nařízení také stanovuje speciální podmínky týkající se přístupu uvnitř budov, kde je přístup povinný zejména tam, kde duplikace infrastruktury není technicky možná nebo ekonomicky neefektivní.

Právo přístupu k fyzické infrastruktuře (podle nařízení GIA) je založeno na těchto zásadách:

Poskytovatelé veřejných sítí elektronických komunikací, kteří plánují výstavbu sítí s velmi vysokou kapacitou, mohou požádat provozovatele stávající fyzické infrastruktury (například vlastníka kabelového vedení, potrubí, sloupů nebo budov) o přístup k této infrastruktuře, pokud je to efektivní pro rozvoj nové sítě.
Povinné subjekty musí poskytnout přístup k fyzické infrastruktuře za spravedlivých, transparentních a nediskriminačních podmínek, pokud jsou technické nebo bezpečnostní překážky odstranitelné nebo nebrání přístupu.
Právo přístupu zahrnuje možnost instalace, vedení, údržby a provozu technických zařízení, které slouží ke zřízení veřejně dostupných sítí elektronických komunikací.
V případě sporu o přístup může na návrh žadatele rozhodnout Český telekomunikační úřad, aby zajistil spravedlivé řešení v souladu s nařízením.

Odmítnutí přístupu k fyzické infrastruktuře podle nařízení GIA (2024/1309/EU) je možné pouze ze zákonem stanovených důvodů, které musí být objektivní, řádně odůvodněné a sděleny žadateli písemně do jednoho měsíce od obdržení žádosti.

Nařízení GIA v čl. 3 zásadně usnadňuje rozvoj gigabitových sítí tím, že výrazně rozšiřuje okruh typů infrastruktury přístupných telekomunikačním operátorům a zpřísňuje podmínky pro jejich odmítnutí, a tím zrychluje modernizaci digitálních sítí napříč EU.

Povinnosti pro všechny členské státy:

Držitelé práv užívat fyzickou infrastrukturu (např. vlastníci budov nebo instalací) jsou povinni vyhovět přiměřeným písemným žádostem o přístup, pokud duplikace infrastruktury je technicky nebo ekonomicky neefektivní.
Přístup musí být poskytován za spravedlivých, transparentních a nediskriminačních podmínek.
Povinnost koordinace stavebních prací a případně sdílení informací o obsazenosti fyzické infrastruktury.
Řešení sporů a stanovování podmínek přístupu mohou být upraveny členskými státy, přičemž BEREC (orgán EU) vydá pokyny pro spravedlivé a přiměřené podmínky přístupu.
Povinnost zveřejnit informace o fyzické infrastruktuře (poloha, trasa, typ, současné využití) a předávání dat do 10 pracovních dnů.
Specificky uvnitř budov je povinnost zajistit přístup k fyzické infrastruktuře tak, aby bylo možné vybudovat a provozovat vysokorychlostní sítě, včetně stanovení závazných technických norem pro developery, které mají umožnit přístup více operátorům do jedné jednotky.

Na vnitrostátní úrovni členské státy mohou:

Upřesnit administrativní náležitosti žádostí o přístup (např. elektronická forma žádosti, povinnost doložit stavební povolení atd.).
Stanovit podrobnější podmínky, včetně možných poplatků za přístup.
Určit nebo zřídit subjekt, který bude koordinovat žádosti o přístup k veřejně vlastněné infrastruktuře.
Poskytnout výjimky (například pro Ministerstvo obrany či jiné specifické případy).

Článek 3 obsahuje zejména:

Odstavec 1: definuje povinnost provozovatelů sítí a veřejného sektoru vyhovět žádostem o přístup za spravedlivých, přiměřených a nediskriminačních podmínek.
Odstavec 4: uvádí procesy posuzování žádostí a kritéria pro jejich zamítnutí (např. technické, bezpečnostní, kapacitní důvody – výjimečně).
Specifika pro venkovské oblasti, kde jsou podmínky zpřísněné a přístup musí být umožněn rychleji.

Ze základních recitálů je klíčový zejména recitál 16, který deklaruje rozšíření povinnosti sdílet infrastrukturu i na subjekty, které dosud nebyly regulované v původní směrnici – např. veřejné a některé soukromé budovy i prvky městského mobiliáře.

Další relevantní recitály upravují zásady spravedlnosti, efektivity a transparentnosti při poskytování přístupu – např. recitál 13 a recitál 15 popisují podmínky pro odmítnutí žádosti či povinnosti při zveřejňování informací o infrastruktuře.

Přístup k fyzické infrastruktuře je v návrhu adaptačního zákona řešen především v samostatném ustanovení § 3 „Přístup k fyzické infrastruktuře“ a dále v provázaných ustanoveních o informacích a sporech.

Hlavní ustanovení k přístupu

Základní procesní a obsahové požadavky na žádost o přístup k existující fyzické infrastruktuře jsou upraveny v § 3 odst. 1 návrhu zákona („Přístup k fyzické infrastruktuře“). Tento odstavec popisuje, co musí obsahovat žádost o přístup (vymezení fyzické infrastruktury, podmínky požadovaného přístupu, časový rámec, návrh práv a povinností, umístění prvků sítí VHCN ve fyzické infrastruktuře apod.).
K ujednáním o výlučném přístupu k fyzické infrastruktuře stanoví, že se k nim nepřihlíží, a to v § 3 odst. 3 („K ujednáním o výlučném přístupu k fyzické infrastruktuře se nepřihlíží“ – navazuje na dosavadní § 22 zákona č. 194/2017 Sb.). Tím se omezuje možnost sjednat podmínky, které by vylučovaly ostatní oprávněné subjekty.

Přístup uvnitř budovy

Specificky přístup k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy je upraven v § 13 „Přístup k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy“, zejména v odst. 1 (obsah žádosti o přístup k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy) a odst. 2 (k ujednáním o výlučném přístupu se nepřihlíží).

Informace o infrastruktuře

Poskytování informací o existující fyzické infrastruktuře (podklad pro faktický přístup) je řešeno v § 4 „Informace o fyzické infrastruktuře“, zejména odst. 1–3 (způsob zápisu do ZABAGED a DTM a přístup operátora k těmto informacím). Tyto informace mají být zprostředkovány prostřednictvím jednotného informačního místa (JIM/ČTÚ).

Řešení sporů o přístup

Důvodová zpráva k § 14 výslovně uvádí, že cílem této úpravy je zabránit „neodůvodněnému nevyhovění žádosti nebo uložení nepřiměřených podmínek“ přístupu ke stávající fyzické infrastruktuře.
Spory o přístup k fyzické infrastruktuře (včetně odmítnutí či podmínek přístupu) řeší Český telekomunikační úřad podle § 14 a § 15 návrhu zákona; § 14 odst. 1–5 stanoví pravomoc ČTÚ rozhodovat spory podle čl. 13 nařízení o gigabitové infrastruktuře a parametry rozhodování (včetně ceny a zohlednění investic do fyzické infrastruktury).
Úřad může určit podmínky přístupu včetně ceny tak, aby zajistil možnost přiměřené náhrady nákladů a zohlednil obchodní plán a investice do fyzické infrastruktury.

Administrativní náležitosti žádosti o přístup k existující fyzické infrastruktuře

Administrativní náležitosti žádosti o přístup k fyzické infrastruktuře podle Nařízení GIA zahrnují jasně definované informace a procesy, které musí žadatel (obvykle telekomunikační operátor) splnit a doložit.

Žádost o přístup musí obsahovat:

Identifikaci žadatele (např. výpis z obchodního či živnostenského rejstříku).
Konkrétní vymezení fyzické infrastruktury, ke které je přístup požadován (adresy, typy zařízení, technické parametry).
Účel a způsob využití (například instalace a provoz sítí VHCN).
Předpokládané datum a dobu trvání prací.
Minimální požadované informace nutné ke zpracování žádosti (např. předložení projektu či technického řešení, je-li potřeba povolení).
Způsob komunikace se správcem infrastruktury; případné podmínky připojení, údržby, provozu.

Žádost musí být kompletní, jinak může být proces pozastaven. Majitel infrastruktury nebo správní orgán je povinen potvrdit přijetí žádosti (obvykle do 10 dní) a rozhodnout ve stanovené lhůtě (standardně do 4 měsíců). V případě sporu může rozhodnout telekomunikační úřad.

Článek 3 Odstavec 1.

Provozovatelé sítě a subjekty veřejného sektoru, které vlastní nebo ovládají fyzickou infrastrukturu, vyhoví na základě písemné žádosti operátora všem oprávněným žádostem o přístup k této fyzické infrastruktuře za spravedlivých a přiměřených podmínek včetně ceny s cílem budovat prvky sítí VHCN nebo přiřazená zařízení. Subjekty veřejného sektoru, které vlastní nebo ovládají fyzickou infrastrukturu, vyhoví všem takovým přiměřeným žádostem, a to rovněž za nediskriminačních podmínek. V takové písemné žádosti musí být specifikovány prvky fyzické infrastruktury, ke které je požadován přístup, včetně konkrétního časového rámce. Členské státy mohou upřesnit náležitosti týkající se administrativních aspektů žádosti.

Článek 3 Odstavec 2.

Právnické osoby, které působí především jako nájemci pozemků nebo držitelé práv jiných než vlastnických práv k pozemkům, na nichž mají být nebo byla instalována zařízení za účelem budování prvků sítí VHCN, nebo právnické osoby, které spravují nájemní smlouvy k těmto pozemkům jménem vlastníků pozemků, mají povinnost jednat s operátorem, na jeho žádost, o přístupu tohoto operátora k těmto pozemkům, a to v dobré víře, včetně ceny, která případně zohlední tržní podmínky v souladu s vnitrostátním smluvním právem. Operátoři a právnické osoby uvedené v prvním pododstavci tohoto odstavce informují vnitrostátní regulační orgán o uzavření dohod vyjednaných v souladu s prvním pododstavcem, včetně dohodnuté ceny. Členské státy mohou vydat pokyny ohledně podmínek, včetně ceny, s cílem usnadnit uzavírání takových dohod.

Administrativní náležitosti žádosti o přístup k fyzické infrastruktuře jsou podle aktuálního návrhu adaptačního zákona ČR řešeny v paragrafu § 3 odst.1, který stanovuje, že součástí žádosti o přístup k fyzické infrastruktuře musí být návrh na uzavření smlouvy o přístupu. Tato žádost musí obsahovat:

vymezení fyzické infrastruktury, ke které je požadován přístup,
podmínky požadovaného přístupu včetně časového rámce,
návrh práv a povinností smluvních stran týkajících se umístění prvků sítě VHCN ve fyzické infrastruktuře.

Tím je detailně určeno, co musí žádost o přístup obsahovat, aby byla v souladu s adaptovanou legislativou GIA v ČR, s příslušnou návazností na evropské nařízení.

Orgán pro koordinaci žádostí o přístup

Členské státy mohou zřídit nebo určit orgán pro koordinaci žádostí o přístup k fyzické infrastruktuře vlastněné nebo ovládané subjekty veřejného sektoru, poskytování právního a technického poradenství prostřednictvím vyjednávání podmínek přístupu a usnadňování poskytování informací prostřednictvím jednotného informačního místa uvedeného v článku 12.

Článek 3 Odstavec 2.
Právnické osoby, které působí především jako nájemci pozemků nebo držitelé práv jiných než vlastnických práv k pozemkům, na nichž mají být nebo byla instalována zařízení za účelem budování prvků sítí VHCN, nebo právnické osoby, které spravují nájemní smlouvy k těmto pozemkům jménem vlastníků pozemků, mají povinnost jednat s operátorem, na jeho žádost, o přístupu tohoto operátora k těmto pozemkům, a to v dobré víře, včetně ceny, která případně zohlední tržní podmínky v souladu s vnitrostátním smluvním právem. Operátoři a právnické osoby uvedené v prvním pododstavci tohoto odstavce informují vnitrostátní regulační orgán o uzavření dohod vyjednaných v souladu s prvním pododstavcem, včetně dohodnuté ceny. Členské státy mohou vydat pokyny ohledně podmínek, včetně ceny, s cílem usnadnit uzavírání takových dohod.

Orgánem pro koordinaci žádostí o přístup k fyzické infrastruktuře je v české úpravě Český telekomunikační úřad (ČTÚ), který plní roli jednotného vnitrostátního digitálního kontaktního místa (JDKM) i jednotného informačního místa (JIM) pro přístup k existující infrastruktuře.

Ustanovení o orgánu a jeho roli

Funkce „orgánu pro koordinaci“ je implementována v § 2 odst. 1 a 2 návrhu zákona: § 2 odst. 1 stanoví, že ČTÚ je „jednotným vnitrostátním digitálním kontaktním místem podle čl. 12 odst. 3 nařízení o gigabitové infrastruktuře“, a v § 2 odst. 2 písm. a) bod 1 je ČTÚ výslovně určen jako jednotné informační místo pro přístup k existující fyzické infrastruktuře podle čl. 3 nařízení o gigabitové infrastruktuře.
Koordinační roli ve vztahu k digitálním nástrojům a informačním systémům (tedy i k procesům kolem žádostí) upravuje § 2 odst. 3: „Úřad koordinuje využití digitálních nástrojů a informačních systémů veřejné správy vztahujících se k zavádění sítí s velmi vysokou kapacitou podle nařízení o gigabitové infrastruktuře.“

Praktické naplnění koordinace

Podle důvodové zprávy k § 2 je ČTÚ v rámci funkce jednotného vnitrostátního digitálního kontaktního místa pověřen mj. tím, že „zprostředkovává informace a komunikaci mezi oprávněnými osobami, povinnými orgány a povinnými osobami v souvislosti s poskytováním a výměnou informací podle tohoto zákona“ a „zajišťuje přístup k jednotným informačním místům a dalším informačním systémům za účelem usnadnění zavádění sítí VHCN“.
Stejná část důvodové zprávy výslovně vykládá, že hlavním účelem koordinační role ČTÚ je, aby mohl se správci digitálních nástrojů a informačních systémů vyjednávat tak, aby vznikl „úplný a kompatibilní stav podle nařízení“, přičemž odpovědnost za obsah jednotlivých systémů mají jednotlivá jednotná informační místa (ČTÚ, MMR, ČÚZK).

Povinnost jednat s operátorem

Povinnost jednat s operátorem podle Nařízení GIA znamená, že subjekty vlastnící či provozující fyzickou infrastrukturu (veřejné i soukromé) musí komunikovat a vstupovat do jednání s telekomunikačními operátory, zejména při žádostech o přístup k infrastruktuře nebo při koordinaci stavebních prací na zavádění sítí s velmi vysokou kapacitou (VHCN). Jednání musí probíhat v dobré víře a podle principu spravedlivých, přiměřených a nediskriminačních podmínek – obvykle se jedná například o stanovení ceny, technických parametrů nebo organizačních detailů. Pokud není dohoda dosažena, nařízení GIA umožňuje využít smírčí mechanismus nebo rozhodnutí dozorového orgánu v přísných lhůtách.

Tato povinnost umožňuje flexibilní, rychlé a transparentní řešení potřeb telekomunikačních operátorů při zavádění gigabitové infrastruktury, zároveň zabraňuje obstrukcím, nejasným procesům či zneužívání dominantního postavení ze strany provozovatelů infrastruktury.

Článek 3 Odstavec 2:

Povinnost jednat s operátorem je v návrhu řešena nepřímo přes skutkovou podstatu přestupku, tj. je vymahatelná sankcí.

Konkrétní ustanovení:

Další související povinnost ve vztahu k jednání s operátorem je informační – § 16 odst. 2 písm. b) a odst. 3 písm. a) ukládají povinnost informovat Úřad o uzavření smlouvy podle čl. 3 odst. 2 nařízení, přičemž neinformování je opět přestupkem.
Povinnost právnické osoby jednat s operátorem o přístupu k pozemkům vyplývá z § 16 odst. 2 písm. a), kde je jako přestupek definováno, pokud právnická osoba „nejednala s operátorem o přístupu k pozemkům podle čl. 3 odst. 2 nařízení o gigabitové infrastruktuře“.
Tato povinnost tedy plyne přímo z čl. 3 odst. 2 nařízení o gigabitové infrastruktuře; adaptační zákon ji konkretizuje tím, že neplnění (nejednání s operátorem) kvalifikuje jako přestupek s možností uložení pokuty až do 10 000 000 Kč nebo 5% obratu podle § 16 odst. 5 písm. b).

Přístup k existující fyzické infrastruktuře v rámci soukromých komerčních budov

Přístup k fyzické infrastruktuře v soukromých komerčních budovách dle GIA představuje obecný rámec práv a povinností na úrovni EU, kde vlastníci musí vyhovět oprávněným žádostem o přístup za spravedlivých podmínek, zatímco podrobnosti a možné výjimky upravují členské státy zejména podle místních podmínek a priorit sítí VHCN.

Povinnosti:

Nařízení umožňuje i přístup na střechy těchto budov pro instalaci komponent sítí VHCN.
Provozovatelé veřejných sítí mají právo požadovat přístup k existující fyzické infrastruktuře uvnitř soukromých komerčních budov za účelem výstavby nebo rozšíření sítí s velmi vysokou kapacitou (VHCN).
Vlastníci nebo držitelé práv k těmto budovám jsou povinni vyhovět „přiměřeným písemným žádostem“ o přístup, pokud není duplikace infrastruktury technicky nebo ekonomicky efektivní.
Přístup musí být poskytován za spravedlivých, transparentních a nediskriminačních podmínek, což může zahrnovat i přiměřenou cenu, která reflektuje tržní podmínky.
Podmínky přístupu (včetně administrativy, časových lhůt na vyřízení žádostí, reklamací a sporů)mají být jasně stanoveny, přitom některé aspekty určí BEREC v pokynech.

Role členských států:

Členské státy mohou rozhodnout, zda a za jakých podmínek se bude toto právo vztahovat na soukromé komerční budovy (v některých případech je to možné omezit nebo specifikovat).
Mohou stanovit detailnější podmínky administrativního procesu, případné poplatky či sankce a správní nebo soudní řešení sporů.
Členské státy mohou rovněž zavést výjimky pro některé typy budov nebo situace, například v oblasti bezpečnosti apod.
Za účelem urychlení rozvoje sítí v odlehlých oblastech může být přístup k soukromým budovám podmíněn méně přísnými pravidly, nebo být usnadněn.

V souhrnu tedy přístup k fyzické infrastruktuře v soukromých komerčních budovách dle GIA představuje obecný rámec práv a povinností na úrovni EU, kde vlastníci musí vyhovět oprávněným žádostem o přístup za spravedlivých podmínek, zatímco podrobnosti a možné výjimky upravují členské státy zejména podle místních podmínek a priorit sítí VHCN.

Článek 3 Odstavec 3:

Členské státy mohou stanovit, že vlastníci soukromých komerčních budov, které nejsou vlastněny neb ovládány provozovatelem sítě, musí na písemnou žádost operátora vyhovět oprávněným žádostem o přístup do těchto budov, včetně jejich střech, za účelem instalace prvků sítí VHCN nebo přiřazených zařízení za spravedlivých a přiměřených podmínek a za cenu odrážející tržní podmínky. Před tím, než žadatel o přístup takovou žádost podá, musí být splněny všechny tyto podmínky:

budova se nachází ve venkovské nebo odlehlé oblasti, jak jsou vymezeny členskými státy;
v oblasti, pro niž se žádost o přístup podává, není k dispozici žádná, pevná ani mobilní, síť VHCN stejného typu, jaký má žadatel o přístup v úmyslu zavést, a podle informací shromážděných prostřednictvím jednotného informačního místa ke dni podání žádosti neexistuje plán na vybudování takové sítě;
v oblasti, pro niž se žádost o přístup podává, a kterou vlastní nebo ovládají provozovatelé sítě nebo subjekty veřejného sektoru, neexistuje žádná fyzická infrastruktura, která je technicky vhodná pro umístění prvků sítí VHCN. Členské státy mohou stanovit seznam kategorií komerčních budov, v jejichž případě lze z důvodů veřejné bezpečnosti, obrany, bezpečnosti a ochrany zdraví uplatnit výjimku z povinnosti vyhovět žádosti o přístup. Tento seznam a kritéria použitá k identifikaci těchto kategorií se zveřejní prostřednictvím jednotného informačního místa.

Přístup k existující fyzické infrastruktuře v soukromých (včetně komerčních) budovách je řešen obecně – zákon nerozlišuje vlastnictví (soukromé vs. veřejné), ale typ infrastruktury a režim přístupu podle GIA.

Přístup k existující infrastruktuře obecně

Obecný přístup k existující fyzické infrastruktuře (včetně té v soukromých komerčních objektech, pokud splňuje definici fyzické infrastruktury podle GIA) je upraven v § 3 odst. 1 a 3 návrhu zákona („Přístup k fyzické infrastruktuře“). Žádost musí vymezit fyzickou infrastrukturu, podmínky požadovaného přístupu, časový rámec a návrh práv a povinností; k ujednáním o výlučném přístupu se nepřihlíží.

Specificky: infrastruktura uvnitř budovy

Režim přístupu k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy (tedy typicky uvnitř soukromých komerčních budov) je výslovně upraven v § 13 návrhu zákona „Přístup k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy“, který adaptuje čl. 11 GIA (v plném textu je popsán v důvodové zprávě, část „K § 13“).
Podle shrnutí v důvodové zprávě musí žádost o přístup k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy podle čl. 11 obsahovat vymezení fyzické infrastruktury uvnitř budovy, podmínky požadovaného přístupu a návrh práv a povinností týkajících se trvalého umístění prvků sítě VHCN ve fyzické infrastruktuře uvnitř budovy.

Jednotné informační místo a budovy

§ 2 odst. 2 písm. a) bod 3 a 4 výslovně stanoví, že Český telekomunikační úřad je jednotným informačním místem i pro „fyzickou infrastrukturu uvnitř budovy a optické rozvody uvnitř budovy podle čl. 10 nařízení“ a „přístup k fyzické infrastruktuře uvnitř budovy podle čl. 11 nařízení o gigabitové infrastruktuře“, což zahrnuje i soukromé komerční budovy, pokud spadají do působnosti GIA.

Právo na odmítnutí přístupu k fyzické infrastruktuře

Právo na odmítnutí přístupu k fyzické infrastruktuře podle Nařízení GIA znamená, že vlastník nebo provozovatel infrastruktury může za přesně stanovených podmínek zamítnout žádost o přístup ze strany operátora. Důvody k odmítnutí jsou v nařízení taxativně vymezeny – například jde o technickou nevhodnost infrastruktury, nedostatek prostoru s ohledem na budoucí využití, existenci vhodné alternativy (např. pasivních/služeb v lokalitě), nebo bezpečnostní a provozní aspekty. Odmítnutí musí být vždy objektivně a řádně odůvodněno, není možné zamítat žádosti bez jasného vysvětlení. Každé odmítnutí musí být transparentní a přijímáno rovněž tak, aby nedocházelo k diskriminaci či zneužití dominantního postavení.

Hlavní důvody pro odmítnutí:

Technická nevhodnost infrastruktury pro zamýšlené využití (např. absence volné kapacity, problém s bezpečností nebo ochranou majetku).
Nedostatek prostoru pro umístění nových sítí nebo zařízení s ohledem na budoucí potřeby provozovatele.
Riziko závažné interference nebo narušení poskytovaných služeb.
Existence vhodné alternativy k fyzickému přístupu (například pasivní optická vlákna dostupná jako služby).

Tato výjimka chrání majitele infrastruktury před povinnými investicemi či provozními potížemi v případech, kdy by přístup nebyl technicky možný, efektivní nebo bezpečný, a zároveň zajišťuje, že veškerá odmítnutí budou přezkoumatelná a nediskriminační. Vyvažuje se tím veřejný zájem na rozšiřování digitální infrastruktury s ochranou technických, bezpečnostních a provozních práv vlastníků infrastruktury.

Článek 3 Odstavec 5.
Provozovatelé sítě a subjekty veřejného sektoru, kteří vlastní nebo ovládají fyzickou infrastrukturu, mohou odmítnout přístup ke konkrétní fyzické infrastruktuře na základě jedné nebo více následujících podmínek:

fyzická infrastruktura, k níž bylo požádáno o přístup, není technicky vhodná pro uložení jakéhokoli prvku sítě VHCN podle odstavce 1;
nedostatečný prostor k uložení prvků sítí VHCN nebo přiřazených zařízení podle odstavce 1, a to i po zohlednění budoucích potřeb poskytovatele přístupu ohledně prostoru, které jsou dostatečně prokázány, jako například odkazem na veřejně dostupné investiční plány nebo jednotně uplatňovaný procentní podíl kapacity vyhrazené pro budoucí potřeby z celkové kapacity fyzické infrastruktury;
opodstatněné důvody týkající se bezpečnosti, národní bezpečnosti nebo veřejného zdraví;
řádně opodstatněné důvody týkající se integrity a bezpečnosti kterékoli sítě, zejména kritické infrastruktury jednotlivých států;
řádně opodstatněné riziko závažné interference plánovaných služeb elektronických komunikací s poskytováním jiných služeb prostřednictvím stejné fyzické infrastruktury;
dostupnost použitelných alternativních prostředků pro pasivní velkoobchodní fyzický přístup k sítím elektronických komunikací, vhodných k poskytování sítí VHCN a nabízených za spravedlivých a přiměřených podmínek, které jsou poskytovány stejným provozovatelem sítě nebo ve specifických případech venkovských nebo odlehlých oblastí, kde je síť provozována výhradně ve velkoobchodním měřítku a je vlastněna nebo ovládána subjekty veřejného sektoru, jsou poskytovány provozovatelem takové sítě.

Odmítnutí přístupu k existující fyzické infrastruktuře je v návrhu řešeno kombinací hmotného pravidla v GIA a sankční/vykonávací úpravy v adaptačním zákoně.

Povinnost sdělit důvody odmítnutí

§ 16 odst. 1 návrhu zákona stanoví, že „provozovatel sítě nebo subjekt veřejného sektoru vlastnící nebo ovládající fyzickou infrastrukturu se dopustí přestupku tím, že nesdělí žadateli o přístup k fyzické infrastruktuře důvody odmítnutí žádosti podle čl. 3 odst. 7 nařízení o gigabitové infrastruktuře“.
Vlastní materiální důvody, kdy lze přístup odmítnout, jsou tedy ponechány v čl. 3 odst. 7 nařízení GIA; adaptační zákon je nepřebírá, ale zajišťuje jejich vymahatelnost tím, že sankcionuje nesdělení důvodů odmítnutí. Odmítnutí bez řádného odůvodnění je tak postižitelné jako přestupek.

Řešení sporů po odmítnutí

Pokud dojde ke sporu o přístup (typicky po odmítnutí nebo po nabídnutí podmínek, které žadatel považuje za neodůvodněné či nepřiměřené), je možné obrátit se na ČTÚ podle § 14 odst. 1 a 2 návrhu zákona. ČTÚ rozhoduje spory podle čl. 13 odst. 1 písm. a) až d) nařízení o gigabitové infrastruktuře, a může určit, že přístup má být poskytnut a za jakých podmínek, včetně ceny.
Důvodová zpráva k § 14 výslovně uvádí, že cílem je zamezit „neodůvodněnému nevyhovění žádosti nebo uložení nepřiměřených podmínek“ při přístupu k existující fyzické infrastruktuře; ČTÚ má spor rozhodnout do čtyř měsíců od obdržení návrhu ve věcech přístupu k existující infrastruktuře.